Úryvek z knihy 20. století české architektury:
„Secese v české architektuře měla mnoho podob. Jednou z nejzajímavějších představuje tvorba slovenského architekta Dušana Jurkoviče (1868-1947). Dojmově vychází z lidové architektury. Jako by to byly malované a hrázděné chaloupky, domečky ovšem z těžko určitelné oblasti: projevuje se v nich cosi čitelně slovanského, v Luhačovicích snad už zřetelně z moravského Slovácka Okamžik, kdy akciová společnost založená pro rozvoj lázní, zřejmě na popud prvního ředitele, lékaře-balneologa dr. Františka Veselého, pozvala Jurkoviče ke spolupráci, lze považovat za příklad osudově štastné chvíle – nejen pro rozvoj místa, ale i pro vývoj architektury jako takové.
Od roku 1901 až do první světové války vytvořil Jurkovič z Luhačovic místo s nezaměnitelným charakterem, lázně v nichž architektura je jedním z léčebných prostředků. Postavil toho zde mnoho (a navrhl původně ještě víc). Stavby s čitelným autorským rukopisem, stavby s hrázděným zdivem, v kombinaci světlých, často narůžovělých stěn a červeného dřeva – Vodoléčebný ústav, hudební pavilon, dům Jestřábí, Slovácká búda, Valašská chalupa, vila Vlastimila …
Stavby dokonale souznící s malebností zdejšího zeleného údolí, stavby jako přitažlivé body lázeňských vycházek. Ovšem tou nejdůležitější mezi nimi je dům původně zvaný Janův, dnes Jurkovičův. Není to novostavba. Již roku 1822 tu stával jednopatrový lázeňský dům, přestavěný v roce 1885. Další radikalní změnou byl pověřen Jurkovič v roce 1901. Nebyl to dům určený k bydlení, byly tu vanové lázně a inhalace. Stavba obíhala dva vnitřní bloky dvory a zvenku působila velmi kompaktně. Ovšem její funkční uspořádání není nejdůležitejší. Jde hlavně o řešení výtvarné. Dům je třípodlažní, nejnižší patro je rustikované, jen s malými okny. První patro je bělostné, s barevně zvýrazněnými lezénami mezi jednotlivými poli. Okna jsou stíněna jemně prohýbanými římsami, v koncích poněkud nadzvednutými – vzbuzují dojem udivených, široce otevřených očí, které zvídavě hledí do kraje. A pak patro poslední.Bohatě zdobené dřevem, jakoby hrázděné: dřevěná římsa ho kolem dokola odděluje od dolní části stavby, dřevem je hustě svisle členěno. Kolem nevelkých oken se dřevo rozkračuje do malebných rámů, zdobí i parapety a nadpraží, tentokrát vyřezávanými prvky. A tohle nejzdobnější patro je zastíněno hluboce předsazenou, neklidnou střechou: místy se ježí zdobenými trojúhelníkovými štítky, každou chvíli někde vysune věž, vížku, nebo má alespoň předsazený štít nad arkýřem.
V každé fasádě je nějaká odlišnost – někde arkýř posledního patra vystupuje téměř pohádkovou lodžíí, jinde široký a plnně prosklený arkýř na celou výšku stavby zdůrazňuje vstupní halu. Do ní se vstupuje z boků arkýře a oba vchody lemují upejpavé skloněné dřevěné labutě. A pak je tu boční schodištová věž. Skleněný šperk na celé stavbě. V tomto romantickém výrazu se skrývá vrcholně moderní a progresivní technologie. Jurkovičovi stavby působí jako lidové. Jen tak působí. V detailech je zřejmé, že z lidového stavitelství šla jen prvotní inspirace. Použité ornamenty jsou ryze autorské, svědčící o vynikajícím architektovi doby secesní. Navíc o architektovi s vyhraněným smyslem pro humorné situace (i když kdo ví, jestli to byl skutečně humor zamýšlený) …“
Zdroj: 20. století české architektury – R. Sedláková, P. Frič
